VOLÁ BERLÍN! Cyklistka na jehlách, rozhovor s Vincentem Sieringem a nemaso
Vážení přátelé,
hlásíme se opět s naším newsletterem VOLÁ BERLÍN! Tentokrát Vás vítá Albert Einstein ztvárněný na plakátu jako houslista. Proč houslista? Protože Einstein zbožňoval jednak salony, a jednak hru na housle. A my jsme v našem sídle Černá labuť v galerii na 8. patře uspořádali První Česko–Německý Salon. Nebyl tedy úplně první v historii, ale rozhodně první po sto letech. Ale popořádku.
Naší misí jakožto dvojjazyčného vydavatelství Black Swan Media je spojovat Berlín s Prahou. V Berlíně máme druhé sídlo a v našem vidění je to jakási laboratoř Evropy, ve které vznikají trendy, které dříve či později dorazí do ostatních metropolí na kontinentě. Jedním z takových trendů je zbavit se auta, vytlačit motoristy ze silnice a jezdit už všude jenom na kole.
Má to ovšem háček, respektive několik háčků. Cyklistům osvobozeným od stoletého útlaku naroste nebývale sebevědomí a začnou naopak ohrožovat nejen motoristy, ale také chodce a nakonec i sami sebe. Berlín je cyklistické nebe a peklo současně. Jak to vypadá v praxi, popisuje ve svém pravidelném berlínském zápisníku Veronika Jonášová v příspěvku nazvaném:
Pozor, ať vás nesmete cyklistka na jehlách
Proč na jehlách? Protože v Berlíně se téměř vůbec nejezdí na kole ve sportovním. Nečekejte žádné značkové lesklé oblečky jako v Praze. Veronika je i po mnoha letech strávených v hlavním městě neustále v údivu nad tím, v čem všem se dá vyrazit na cyklostezku:
v lodičkách a botách s jehlovými podpatky
v montérkách s bednou nářadí v ruce
v dlouhých šatech i v minisukních
v pantoflích, v žabkách nebo taky naboso
Dalším rysem místních cyklistů je, že jsou neskutečně otužilí. Tady se jezdí na kole za každého počasí, největší nadšenci svůj bicykl neopouští ani v hustém dešti nebo ve sněhové vánici. Jenže jsou současně neskutečně odvážní a sebevědomí, což často hraničí s hazardem se zdravím. Jak píše Veronika:
Cyklostezky často vedou prostředkem silnice, takže musíte být pozorní. Když odbočuji, musím se stále ohlížet na cyklostezky, kde mají cyklisti přednost. Nebezpečné je cyklisty předjíždět. Podle nového zákona mohou auta předjet cyklisty jen s odstupem metr a půl. Já se do předjíždění cyklistů nepouštím vůbec a radši zpomalím. Vím, že by taková srážka byla fatální.
Nezřídka jí však nervy způsobí sami cyklisti svým nevypočitatelným chováním. Už se jí několikrát stalo, že se majitel kola pletl nebezpečně kolem auta během parkování, případně ji zničehonic začal předjíždět ve chvíli, kdy čekala na odbočení. V největším nebezpečí jsou ovšem chodci. Ti nesmějí za žádných okolností proniknout do cyklistického pruhu. A někdy ani do jeho blízkosti:
Cyklistický pruh je pro cyklisty zcela posvátný
Neváhají se nijak omezovat v rychlosti, ani když hrozí srážka s chodcem
Mnozí vyjíždějí ze svých pruhů v rychlosti na chodník, což je zakázané
Když jde po chodníku matka s dítětem, jde doslova o život
Veronika popisuje jeden takový zážitek:
Mladá cyklistka jen na poslední chvíli stačila ubrzdit rozjeté kolo asi centimetr od mojí tříleté dcery, když jsme šly po chodníku. Byla pak v šoku a omlouvala se mi a já jsem byla tak vyděšená, že jsem ani nic neřekla. Mým známým cyklista srazil dítě tak nešťastně, že skončilo v nemocnici se zlomeninami stehenních kostí. Já jsem na kole strávila dětství a pocházím z rodiny vášnivých cyklistů. Ale přiznám se, že jezdit na kole po Berlíně mezi auty v prachu a smogu mě prostě nezlákalo. Občas mi totiž přijde, že Berlín je pro cyklisty spíše peklem, než rájem.
➡ Pokračujte ve čtení: Berlínský zápisník Veroniky Jonášové: Pozor, ať vás nesmete cyklistka na jehlách ve vánici.
Praha je pro mě geograficky Západ, ale politicky Východ
Editor webu nnmagazine.cz Lubomír Heger vyzpovídal u příležitosti Prvního Česko-Německého salonu, o kterém ještě bude řeč, mladého Vincenta Sieringa (19). Ten sice vyrostl v Berlíně, ale část rodiny má v Praze a často do ní jezdí. Dozvěděli jsme se od něj několik velezajímavých skutečností.
Pro Berlíňany je Česko východní Evropa (to jsme věděli)
Myslí si, že Praha leží mnohem dále, než je tomu ve skutečnosti
Vídeň je podle Vincentových vrstevníků západněji než Česko
Když jim ukáže mapu, bývají v šoku.
Vincent o tom v rozhovoru s n&n říká:
Lidé si v Berlíně nejsou až tak moc vědomi toho, jak je Praha blízko. Když řeknu, že jedu do Prahy, ptají se mě, kolik je to hodin jízdy. Pět, nebo šest? Asi tak tři hodiny, odpovídám, možná dvě a půl. Pokaždé je to překvapí. V mentální mapě běžného Berlíňana leží Praha mnohem dále, než je tomu ve skutečnosti.
Vincent se občas cítí jako Čech, hlavně na cestách. Češi jsou totiž podle něj k sobě navzájem velmi loajální.
Když v daleké cizině někoho slyším mluvit česky, ihned k němu spěchám a snažím se s ním prohodit pár slov. Když se potká Čech s Čechem na jiném kontinentě, ihned mezi nimi vznikne pouto. Začnou si být blízcí, i když si třeba vůbec nemusí být sympatičtí. Prostě mají něco společného!
Berlín je podle Vincenta ve srovnání s Prahou jazykový Babylon. V Berlíně stačí ujet pár kilometrů, do sousední čtvrti, a člověk se začne cítit jako v jiné zemi. V Berlíně městská doprava nefunguje ani zdaleka tak dobře jako v Praze. Je tam také mnohem nebezpečněji. Praha na jeho kamarády prý působí velmi dobře. “Pořád se jí říká Goldene Stadt, zlaté město,” říká.
➡ Pokračujte ve čtení: Praha je pro mě geograficky Západ, ale politicky Východ, říká mladý Berlíňan Vincent.
V Černé labuti jsme pořádali Česko-Německý salon Praha–Berlín
Před sto lety patřil v Praze k nejproslulejším podnikům salon pražské spisovatelky Berty Fantové, který se scházel v Domě U Bílého jednorožce na Staroměstském náměstí. Chodila sem řada pražských intelektuálů a liberálů, ale také německy mluvící osobnosti jako Franz Kafka, Max Brod nebo Rudolf Steiner. Ale také Albert Einstein, který v letech 1911 a 1912 působil tři semestry jako profesor teoretické fyziky v Praze.
V těchto salonech se mluvilo především německy, protože čeština v té době ještě nebyla salonně zralá. Je známo, že František Palacký, nejvlivnější osobnost českého národního obrození, nazývaný “Otec národa“, mluvil v salonech také německy. Je rovněž překvapivé, že při stavbě Národního divadla v Praze na konci 19. století, která byla financována z darů, se mezi architekty, umělci a všemi, kdo se na stavbě podíleli, mluvilo německy, protože chyběly české odborné termíny.
A my jsme na tuto dlouholetou tradici navázali. První Česko-Německý Salon Praha-Berlín uspořádala vydavatelka Danuše Siering, která na něm diskutovala s investorem Marcusem Schulzem o historii Salonu Berta Fanta; s vydavatelkou Silke Horák hovořila o knize “Zeď mezi námi“, kterou dvojjazyčně vydalo jejich nakladatelství Albatros. Přijel též ředitel Českého centra v Berlíně Tomáš Sacher.
Danuše Siering k tomu říká:
Věříme, že zejména nyní, v mediálním věku 21. století, renesance salonů významně přispívá k mezinárodnímu porozumění. Česko-Německý Salon by měl být bezprostředním a důvěrným fórem pro výměnu kulturních, hospodářských a společenských idejí mezi Prahou a Berlínem.
Další salon se bude konat na podzim.
➡ Pokračujte ve čtení: V pražské Černé labuti proběhla premiéra Česko-Německého Salonu. Navazuje na předválečné tradice multikulturní Prahy.
Nejvýběrovější cestovka v Německu
Danuše Siering pro nás občas z Berlína odvádí i reportérskou práci. Tentokrát pořídila rozhovor s bratry Gunnarem a Lucou Romeykeovými, kteří založili opravdu zvláštní cestovní kancelář jménem ONEXPERIENCE.
Ta nabízí zážitkové zájezdy do nejkrásnějších oblastí na světě šité na míru každého zákazníka. Nevezme sebou každého – klienty si kancelář vybírá. Poté je ale poctí důvěrou a snaží se každému individuálně poradit, pro jaký zážitek se rozhodnout.
Říkají tomu kurátorské cestování.
Nabízejí exkluzivní destinace a výjimečná místa s intimní a autentickou atmosférou. A ty se obvykle nacházejí stranou obvyklých turistických tras. Navíc je to ekologické. Gunnar Romeyke říká:
Důležitou roli pro nás hraje udržitelný cestovní ruch a naše odpovědnost jako cestovní kanceláře. Našim klientům nabízíme nejen kompenzaci CO2 za jejich lety, ale mají také možnost nechat si od našeho partnera vypočítat kompenzaci CO2 za celou cestu, a tím přímo podpořit vybrané projekty.
Do jejich projektu z roku 2018 bohužel zasáhl koronavirus, který prakticky zastavil cestovní ruch na světě. O to větší panuje poptávka po domácích (německých) destinacích. Luca Romeyke to shrnuje slovy:
V našem stále rychlejším světě je čas strávený mimo každodennost stále důležitější. Naším cílem je, aby tento čas byl co nejsmysluplnější, a vytvořit prostředí, v němž se setkáváte s místy a lidmi, kteří mají potenciál vás inspirovat. Protože právě tyto výjimečné okamžiky a zážitky zůstávají v našich vzpomínkách a obohacují náš život.
➡ Pokračujte ve čtení: Na cestu se vydáváme s úmyslem se někam dostat, každá cesta vede k nám samým..
Mladí Němci objevili “nemaso”. A je to masovka.
Naše spolupracovnice Barbora Vojtová si pročetla údaje německého statistického úřadu a zjistila, že každý osmý Němec ve věku 15 až 29 let je vegan nebo vegetarián. Nelze se tedy divit, že pro ně vzniká zcela nový segment trhu s výrobky, jimž můžeme říkat “nemléko” a “nemaso”. Jedná se o alternativy k živočišným výrobkům v podobě rostlinných ingrediencí.
Těmito ingrediencemi jsou proteiny jako hrách, mungo fazole, konopí, hnědá rýže. Nebo tuky jako len, slunečnice, řepka, kokos a mnoha dalších přísad, mezi nimiž nechybí ani mořská řasa. Výslednými produkty jsou třeba seitanový řízek, falafel s humusem, tofu klobásy, hrachová paštika či burger z hráškového proteinu.
Z “nemasa” se nyní v Německu stává masová záležitost.
Během roku se tržby z výroby alternativ zvýšily o 100 milionů eur na téměř 375 milionů eur.
V loňském roce vzrostla produkce masových náhražek o 39 procent, což činí 23 tisíc tun tovaru.
Z německých výrobních linek tak bylo loni odbaveno celkem téměř 84 tisíc tun nemasa.
Vývoj začíná znervózňovat provozovatele jatek a zpracovatele masa, jejichž tržby loni klesly o čtyři procenta.
Jednou z hlavních příčin změn jsou měnící se stravovací návyky Generace Z. Avšak i mezi Němci dalších věkových kategorií panuje jakýsi neklid ohledně konzumace masa. Zatímco v roce 1978 spotřebovala německá domácnost v průměru 6,7 kilogramu masa za měsíc, o čtyři dekády později to byla už jen třetina: 2,3 kilogramu.
Zpracovatele masa zachvacuje panika. A není se co divit!
➡ Pokračujte ve čtení: Mladí Němci objevili “nemaso”. A činí z toho skoro masovou záležitost.
Souffle-jeden cent-gin,
aneb výběr z německého tisku od paní vydavatelky.
Annalene šperkovala své CV
Je to vzrušující kapitola, která se píše právě teď. Jde o snahu zelené generace získat tu nejvyšší pozici – kancléřské křeslo. A nejenže se za každou cenu snaží, je dokonce silně přesvědčena, že se jí to podaří. Annalene Baerbock v čele strany Bündnis 90/Die Grünen probudila masy a přitáhla jejich pozornost. Postupně však vystupují na povrch fakta, která otřásají její důvěryhodností. Onlinové vydání magazínu Focus odhaluje nepřesnosti ve zkrášleném životopise rádoby budoucí kancléřky: Životopis paní Baerbockové s mnoha prestižními "členstvími" v různých organizacích se při bližším pohledu rozpadá jako souffle. Říká se tomu hochštaplerství, píše redaktor Plickert. Baerbock se ve svém cévéčku hlásí třeba k členství v UNHCR (Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky), jehož členem nemůže být nikdo.
Německo je evropský šampion – v cenách elektřiny
Spotřebitelé v Německu platí za elektřinu nejvíce v celé Evropě; oproti minulému roku dokonce stoupla cena téměř o jeden cent za kilowatthodinu. Vyplývá to z údajů Spolkového statistického úřadu. Průměrné ceny elektřiny v Evropě přitom v loňském roce klesly: v eurozóně o 0,53 centů na 22,47 centů za kilowatthodinu a ve 27 zemích Evropské unie o 0,51 centů na 21,26 centů. Hamburger Abendblatt k tomu píše: Deutschland ist ‘Europameister’ bei den Strompreisen (Německo je mistrem Evropy v cenách elektřiny).
Berliner Momente: ginový kostel
Až budete v Berlíně v okolí pověstné Potsdamer Straße, zastavte se u kostela Zwölf-Apostel-Kirche a prohlédněte si pořádně okna. Během 2. světové války bylo původní zasklení zničeno, ale nové sklo nebylo k dispozici. Berlínský výrobce lihovin Gilka daroval kostelu desítky tisíc prázdných lahví od ginu, které se během válečných let ve městě vypily. Ty byly zabudovány do oken jako skleněné tvárnice. Kostel s neobvyklými okny je dnes pod památkovou ochranou a Berlíňané ho nenazvou jinak než Gin-Kirche (ginový kostel), píše list Frankenpost.
Krásný červen... und Tschüss!
Tým Black Swan Media
Vládnete dobře němčinou a chcete si přečíst náš newsletter FON AUS PRAG? Jednou měsíčně novinky z Prahy pro německé čtenáře. Objednejte si zde.