VOLÁ BERLÍN!
Proč jsou Češi nejlepší designéři? Nejlepší maso-nemaso v Praze! Víte, co je církevní turistika? To se dozvíte jen od nás.
Vážení a milí čtenáři,
Česku poslední dobou pomáhá covid – jakkoli strašlivě to zní. Proč? To Vám naznačíme zde a později rozvedeme v nnmagazine.cz, kde pro Vás připravujeme materiál o tzv. církevní turistice, která k nám – kvůli přísnějším protiepidemickým opatřením v Německu – přivádí různé zajímavé Němce.
Ale popořadě. Nejprve o zajímavém umělci, který dnes žije v Berlíně a navíc úspěšně podniká.
“Češi jsou největšími designéry na východ od Labe!”
Berlínský interiérový designér Stephan Schilgen (možná si na něj vzpomenete jako na autora obsáhlého rozhovoru s Wilhelmem von Boddienem) je svérázná osobnost. Umístí třeba sto padesát let staré vycpané lvíče u krbu. Nebo vyrobí sprchovou stěnu ze starých skleněných dveří z Kaffee Moskau v Berlíně. V posledních 25 letech nenechal bez povšimnutí snad jediný zajímavý kus nábytku, který mu přišel do cesty.
Náš šéfredaktor David Horák s ním pořídil poměrně strhující rozhovor, který uveřejníme v nejbližších dnech. A bylo co poslouchat. Třeba jak líčil své mládí. “Jste východní, nebo západní Němec?” zeptal se jej David na úvod.
Jsem takový neurčitý. Moje matka pochází z Durynska a otec z Berlína, v dětství jsem poznal obě strany. Často jsme byli na cestách na východě, ale žili jsme na západě. Také jsem se hned po sjednocení přestěhoval na východ a odtamtud jsem jezdil na motorce s východoněmeckou poznávací značkou na Svobodnou univerzitu, kde jsem si vyzkoušel, jaké to je být v kůži východního Němce na Západě – všichni mě měli za enderáka, pročež na mě často troubili a pokřikovali: "Takhle se tady v Západním Berlíně nejezdí!" Jako zápaďák jsem byl vržen do těžkostí, jimiž si východní Němci procházeli. Založil jsem vlastní klub s myšlenkou vytvořit jakési místo, které by bylo jakýmsi tavicím kotlem. Přišli "černí" kluci ze čtvrtí Schöneberg a Neukölln, hiphopeři, pak se přidali hoši z Mitte, a vznikla skvělá směs Východu a Západu, ve které jsme se navzájem obohacovali svými nápady.
Schilgen je všeuměl. Interiérový designér, podnikatel, majitel velkoskladu s nábytkem, který pronajímá filmovým štábům, píše zajímavé fejetony. Nejraději má styl Bauhausu a padesátá léta, která mu prý připadají ultrasexy. Oceňuje i český design. Říká:
“Češi jsou spolu s Maďary absolutně největšími designéry na východ od Labe. Vyvinuli designovou řeč, kterou je třeba ocenit o to více, že nejpozději od roku 1968 se v Československu nedostávalo materiálu ani strojů k výrobě podobných promyšlených věcí. Kdy Češi konečně objeví svou kulturu designu?”
Nejzajímavější je však Schilgen zřejmě jako interiérový architekt. Posuďte sami.
Jeho motto zní: “Duše je odrazem vnějšího světa a vnější svět je něco, co duši ovlivňuje.”
Přečtěte si rozhovor se Schilgenem příští týden v nnmagazine.cz.
Pořádali jsme mezinárodní soutěž o nejlepší “nemaso”!
V našem sídle v Černé labuti v ulici Na Poříčí proběhla soutěž příznačně nazvaná TASTE FAKE MEAT (rozuměj: ochutnejte nejlepší masovou náhražku). Byla to první soutěž svého druhu u nás. Vymyslel ji a zorganizoval Jan Müller, vegetariánský guru našeho týmu. Soutěžilo 13 firem, mezi nimi i několik z Německa, jako např. Veganz či Wheaty – o to, čí rostlinný výrobek bude chutnat nejvíce jako pravé maso. Šanci ochutnávat měla i veřejnost.
Mezi porotci nechyběl Ali Moshiri z Berlína, přezdívaný v Německu bylinkový papež. “Musím říci, že Praha je ve srovnání s ostatními evropskými metropolemi pro příznivce veganské stravy svou širokou nabídkou velice vstřícná,” řekl.
Ali Moshiri (více jsme o něm psali v článku bylinný papež z Berlína – svými vlastními slovy) založil svou první zahrádku exotických bylin v roce 1997 a od té doby se věnuje kultivování “zelené životní síly”. Pořádá přednášky na berlínských školách i školkách o tom, že civilizace se odcizila přírodě – chce tak mladé generaci pomoci znovuobjevit krásu a rozmanitost přírody.
Mezi lidstvem a Zemí se podle něj rozevřela propast. Moderní člověk je od přírody doslova izolován, sotva s ní přijde do kontaktu, žije v umělém prostředí. Toto Ali Moshiri před časem napsal pro nnmagazine.cz:
Lidstvo, zejména s počátkem industrializace, nezacházelo s dary přírody šetrně. Zejména v době internetu je pro nás obtížné vracet se ke svým kořenům. Mezi lidmi a Zemí se rozevřela propast. Dnes je více než kdy jindy důležité žít v souladu s přírodou, nemůžeme stát proti ní – protože příroda je a bude vždy silnější. Musíme to respektovat, pochopit a přijmout. Při kontaktu s rostlinami na zahradě se uvolňují hormony štěstí, podobně jako při lidském obětí (endorfin, serotonin a dopamin). Zmírňují bolest, uvolňují tělo a činí člověka šťastným. Skrze kontakt s rostlinami dosáhnete sebezdokonalení.
Vládnete dobře němčinou? Čtěte náš newsletter FON AUS PRAG! (V překladu by se řeklo asi “volá Praha”). Přihlásit se můžete zde. Příští vydání příští týden. Vyzkoušejte zdarma.
Církevní turistika, aneb absurdity pod Jizerskými horami
V Německu roste obliba tzv. církevní turistiky. Tím pádem roste i směrem k našim hranicím. Konají se "poutě" – dejme tomu od nás třeba do Rakouska, Německa nebo Švýcarska. Nejde ovšem o klasické poutě, samozřejmě. Autobus Vás jednoduše vozí od kostela ke kostelu, Vaše křesťanská duše je v sedmém nebi. Podobné turistice se ovšem s největší vášní oddávají hlavně Němci.
V Hejnicích pod Jizerskými horami se nachází slavný františkánský klášter. Tedy klášter – býval to klášter, po komunistickém převratu budovu využívala StB k internaci duchovních, ještě později se bývalý klášter změnil v sklad čehosi. A dnes slouží opět novému, zcela odlišnému účelu – stal se z něho hotel.
Přestože v roce 2001 Svatý stolec budově opět požehnal a formálně se tedy změnila zpět v klášter, fakticky v tomto klášteře nebydlí, stejně jako sedmdesát let předtím, ani jeden duchovní. Jsou tu provozovatelé restaurace, konferenční místnosti a již zmíněný hotel. Jenže jde současně o poutní místo! Přesně pro ony poutníky, o nichž jsme psali na začátku. Tedy nejčastěji Němce.
Už chápete, co je to religiozní turistika?
Více se dozvíte v článku, který připravujeme na polovinu září. Jeho autor, náš dopisovatel Daniel Deyl, jenž v Hejnicích bydlí, celkem bez obalu popisuje dvojí rozměr celé záležitosti:
Dal to dohromady za evropské (rozuměj německé) peníze šikovný farář Miloš Raban. Nyní celý podnik vede český historik a místní komunální politik Jan Heinzl. Zorganizoval třeba výstavu malíře Wenzela Franze Jägera, německého rodáka z Frýdlantska a významné postavy místního kulturního života. Zazpíval zde ad hoc sestavený česko-německý sbor – a zrovna Janáčka, sic!.
(Sami se na objednaný článek těšíme).
V Německu vám jen tak něco neprominou, říká dirigent Hrůša
V německých orchestrech nelze přejít žádný technický nedostatek pouhým vyjádřením víry ve zlepšení. Takový domnělý projev velkorysosti Němci vnímají jako podfuk na podstatě toho, proč se všichni sešli. Problém je potřeba vyřešit, zorientoval se v německé povaze už před lety Jakub Hrůša, dnes šéfdirigent Bamberských symfoniků v bavorském Bamberku a hlavní hostující dirigent České filharmonie a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia v Římě.
➡ Pokračujte ve čtení: Jakub Hrůša: Dirigent německého orchestru nemůže přejít žádný technický nedostatek.
Nejslavnější Němci, kteří se narodili v Československu
Posledním bodem programu státní návštěvy prezidenta Spolkové republiky Německo Franka-Waltera Steinmeiera a jeho manželky Elke Büdenbenderové v České republice byla v pátek 27. srpna prohlídka multimediální interaktivní výstavy Naši Němci, kterou připravila obecně prospěšná společnost Collegium Bohemicum v Muzeu města Ústí nad Labem. Expozice chce přiblížit osmisetletou historii německy mluvícího obyvatelstva v českých zemích, mapuje období od středověku až do 20. století.
➡ Pokračujte ve čtení: Poslední zastávka prezidenta Steinmeiera v Česku: výstava Naši Němci v Ústí nad Labem.
Kam v Praze s dětmi? Nabízíme výběr 10 fantastických míst
Praha nabízí spoustu zajímavých míst, která jsou dětem buď přímo určená, nebo si je užije celá rodina. Vybrat z nich deset není nic snadného, přesto se o to pokusíme. V našem výběru jsou především místa, kde nejsou děti jen pasivními diváky, ale samotnými aktéry. A kde si vyhrají i dospělí. Pak vám děti určitě nebudou chtít utíkat na Žižkovskou věž, jako batolata proslulého sochaře a výtvarníka Davida Černého na snímku.
➡ Pokračujte ve čtení: TOP 10 míst, kam v Praze vyrazit s dětmi, abyste o nich ani nevěděli.
Srdečně Vás zdravíme i s celým týmem Black Swan Media a přejeme hezký zbytek léta.